Autor: Jan Deršák

O vánočních svátcích 2020 jsem shlédl v televizi dokument o Kilimandžáru a při tom mne popadla skvělá myšlenka pokusit se také zdolat tuto velehoru a posunout si své osobní limity. Začal jsem tedy zjišťovat vše potřebné, začal s intenzivní fyzickou přípravou, shlédl plno dokumetů o výstupu, zjišťoval nejlepší termín na výstup, potřebné vybavení a výběr nejvhodnější Tanzanské cestovní agentury (bez které nelze výstup uskutečnit). A v neposlední řadě sehnat nějaké stejně trhlé parťáky, kteří by byli ochotni tuto cestu se mnou podniknout. Jak jsem postupem času zjistil, byl tento úkol asi nejtěžší, jelikož mě moji kamarádi většinou se zaťukáním si na čelo poslali někam 😉.

I když jsem nevěděl, co mě ve skutečnosti čeká, byl jsem rozhodnut uskutečnit výstup i sám za předpokladu, že mě cestovní agentura přiřadí k nějaké skupině cizích lidí, pravděpodobně cizinců, ale co by se dalo dělat. Nakonec moje agitační práce přinesla ovoce. Na našem sportovním letišti jsem sehnal jednoho účastníka (Martina alias Tvrďu), druhého účastníka (souseda Jindru) jsem oslovil u nás ve vsi. Na moji otázku, zda by se mnou nešel na Kili odpověděl, že samozřejmě. Myslel si, že si z něho dělám srandu. A tak jsem rychle jednal podle pořekadla, že železo se musí kout dokud je žhavé. Za týden jsem mu oznámil, že už máme koupené letenky. Chvilku lapal po dechu a pak řekl, že se prve domníval, že to nemyslím vážně, a z vesela šel tuto skvělou zprávu oznámit manželce… 🤔 A tak už jsme byli tři 😀.

V průběhu příprav v létě se k nám přidali další dva účastníci zájezdu, kteří projevili také zájem o výstup na Kili. Petr z Teplic se k nam připojil při odjezdu do Vídně a druhý Petr z Jihlavy, s kterým jsme se setkali až na hotelu v Moshi, takže naše výprava čítala 5 odvážlivců.

Na přelomu února a března jsem navštívil Tanzanii na normální dovolené a při návratu zpět jsem měl možnost si majestátní Kilimandžáro prohlédnout z letadla. To mě ještě více nabudilo v pokračování příprav, posuďte sami:

Pomalu se začal rýsovat itinerář naší cesty. Termín byl již stanoven na 26.9. až 9.10. Zvolil jsem šestidenní výstup trasou Marangu, jelikož na této trase je možnost ubytování ve skromných chatkách a nechtělo se nám v případě špatného počasí strávit týden spaní v mokrých stanech. Už i tak jsem věděl, že to bude dost náročné. No a když přežijeme výstup, tak jsme naplánovali návštěvu Safariparků Serengeti, Ngorongoro a Tarangire.

Jaro a léto uběhlo jako voda a termín našeho treku se neúprosně blížil. S Jindrou jsme si začátkem září dokoupili chybějící vysokohorské vybavení (já musel koupit vše). Martina vybavila armáda ČR jelikož je voják z povolání. 😉

Před odletem do Tanzanie jsem ještě potrénoval dva týdny na Krétě, kde jsem zdolával místní kopce a rozšlapával nové boty, s kterýma jsem plánoval vystup. V neděli ráno jsem se vrátil z Kréty, přeložil kufr a v noci jsme vyrazili autem do Vídně. Z Vídně jsme letěli v pondělí ráno do Amsterodamu a dále Dreamlinerem KLM do Tanzanie na letiště Kilimanjaro International Airport (IATA kód JRO).

Po příletu ve večerních hodinách na JRO nás čekala dvouhodinová příletová procedura, kdy kontrola dokladů a víz byla opakována 4x vždy u jiného úředníka. Naprostá pakárna. Potom už jenom vyzvednutí a kontrola zavazadel dalšími úředníky. Před příletovou halou jsme si museli každý najít černocha s cedulkou se svým jménem. Jak na otročím trhu, dvěstě příletivších cestujících, dvěstě černochů s cedulkama. Maximální zaměstnanost…

Když jsme se úspěšně setkali s čekajícími zástupci naší agentury, přesunuli jsme se po hodině jízdy na hotel ve městě Moshi. Dali jsme malou noční večeři a unaveni šli spát.

Ráno po probuzení za námi přišli na pokoj naši dva průvodci a jedna sympatická průvodkyně. Zkontrolovali nám naše horolezecké vybavení, řekli co si máme vzít s sebou, co nechat na hotelu a přesunuli jsme se na snídani. Po snídani jsme si naložili naše věci do přistaveného busu a vyrazili z města Moshi cca 50 km směrem k vstupní bráně naší cesty Marangu route ve výšce 1800 m.n.m.

Po cestě nám vedoucí průvodce (Baráka) vysvětlil, že musíme mít při výstupu 15 nosičů a 3 průvodce. Taková jsou holt pravidla stanovená NP Kili. Po příjezdu naši průvodci řešili nosiče a agendu s úředníky na bráně.

Zase plno papírů jak je v Africe zvykem, mezitím jsme si dali připravené jídlo a vyrazili za krásného slunného počasí deštným pralesem plným opic do prvního výškového tábora Mandara hut ve výšce 2720 m AMSL (pro srovnání Lomnický štít 2632 m).

Do tábora Mandara hut jsme dorazili po 6-ti hodinách cesty. Nálada byla skvělá, počasí krásné slunečné. Nikam jsme nechvátali. Ubytovali jsme se v útulných, byť skromných chatkách. Za příjemného klábosení a navazování družby s domorodci jsme se kolem 20h odebrali spát.
Ráno jsme se probudili do slunečného rána. Při ranní hygieně jsme si začali uvědomovat rozdíly mezi evropskou a africkou kulturou. No zatím OK…

Po snídani nám naši dva průvodci a jedna průvodkyně vysvětlili co nás dnes čeká, co si máme vzít s sebou a na sebe. Chtěli, abychom se pořádně oblékli. Jak jsme vypozorovali místní jsou dost zimomřiví. Zvyklí na tropické teploty už ve 20° C nasazují zimní teplé bundy a kulichy. No nedali jsme se zviklat a vyrazili stále v letním vybavení na další trasu. Cíl dnešní cesty je 11 km vzdálený tábor Horombo hut ve výšce 3720 m. Cesta vedla krajinou, kde se vysoká vegetace pomalu vytrácela a měnila se v nízké kosodřeviny a vysokou trávu s místní květenou. Cestu nám občas zkřížilo nějaké zvíře, ať už živé nebo mrtvé. Nejzajímavější byli zde žijící chameleoni, které naše přítomnost vůbec nevyváděla z míry. Občas jsme zastavili a jen tak se kochali krajinou a v dálce viditelným vrcholem Kili, cílem našeho treku.

Po cestě jsme minuli několik vozíků na svoz kolabujících turistů. Hned jsme na jeden naložili naší průvodkyní a kousek jí svezli 😉. To jsme stále ještě měli úsměv na rtech… Po 5 až 6 hodinách jsme dorazili do tábora Horombo hut. Ubytovali jsme se ve skromnějších chatkách než minule. I sociální zařízení s přibývající nadmořskou výškou ztrácelo na luxusu. Poté následovala večeře a regenerace. Zítra nás čeká aklimatizační den.

Aklimatizační den. Tento den byl aklimatizační a regenerační. Po ranní hygieně a snídani jsme se rozkoukávali po krásné okolní krajině. Slunné počasí nám dopřávalo nádherné výhledy do okolní přírody a blízké Keni. Kolem 10h jsme vyrazili na tůru, při které jsme vystoupali o 500 výškových metrů výš. Ve výšce 5200 m jsme si dali lehkou svačinu a zahájili sestup zpět do tábora Kibo hut. Přišlo nám trošku škoda se vracet, ale nakonec jsme byli rádi. Mají to ti kluci černošský vyzkoušený, aklimatizace byla potřeba.

Ráno se mi ani nechtělo vstávat. Téměř jsem nespal, nebylo mi moc dobře. A při představě co nás čeká se mi má myšlenka z prosince už nezdála tak skvělá. A to jsem jenom lehce tušil, že to nejhorší máme stále před sebou. Po ranní hygieně jsme se odebrali na snídani. Vůbec jsem neměl hlad. Bylo mi spíš na zvracení a musel jsem nějak ošálit naše průvodce, že jsem něco snědl… To se naštěstí podařilo a můj příděl mě nic neříkající kaše neidentifikovatelné chuti za mě snědl Martin jako už dva dny nazpět u snídaně i večeře 😉. Nasoukal jsem do sebe aspoň melouna a ananas. Ráno byla mlha a docela zima, už jsme se museli pořádně obléknout. Čekají nás dva nekonečné perné dny kdy téměř 40% turistů kvůli vyčerpání nebo hypoxii výstup vzdává!

Takže jsme kolem 9h vyrazili z tábora Horombo hut 3720 m do Kibo hut ve výšce 4720 m, vzdáleného 9 kilometrů. Cesta ubíhala velmi pomalu. Nedostatek kyslíku byl na nás dost znát. Naši průvodci a nosiči na rozdíl od nás vypadali jakoby se procházeli po pláži. I tak občas smluveným signálem Pole Pole naše tempo zpomalovali, jelikož chtěli abychom šetřili síly. Hora před námi se začala měnit na velehoru. Do cíle jsme dorazili mezi 15-16h, dali si oběd a vysíleni šli hned spát. V 19h nás průvodci vzbudili, udělali s námi poslední briefing před výstupem, dali jsme malou večeři a šli opět spát. Já byl unavený a nevyspalý a byla mi děsná zima. Byl jsem rozhodnut, že s výstupem končím. Naštěstí jsem konečně tvrdě usnul. Ve 23h nás opět vzbudili a bylo mi docela fajn. Celkově jsme byli všichni jako mátohy. Oblékli jsme na sebe tři vrstvy oblečení, kopli do sebe čaj, nasadili čelovky a vyrazili na poslední závěrečný výstup. S nasazenými čelovkami jsme za absolutní tmy začali stoupat vzhůru v kamenitém terénu jako kamzíci. Nad námi i pod námi jsme viděli světýlka čelovek dalších skupin turistů. Cesta byla nekonečná. Každé tři minuty jsme museli odpočívat. Naštěstí byla stále naprostá tma a nebyl vidět pokračující kopec před námi, což se nakonec ukázalo jako výhoda. Naprosto by nám to sebralo poslední zbytky morálky a sil. Průvodci ale věděli, jak na nás a za neustálého povzbuzování jsme se kolem 7h ráno za svítání doškrábali na první vrchol Kili Gilmans Point ve výšce 5681 m. Měl jsem pocit, a nejenom já, že už to dál nejde. Že jsme na konci světa a našich sil. Ale pak Baráka po krátkém odpočinku zavelel k dalšímu pochodu. Song písně Když nemůžeš přidej víc jsme si začali pozpěvovat z naprostého zoufalství. 😁 Ale pomohlo to!

Další bod cesty byl Stella Point ve výšce 5756 m. Už jsem to téměř nevnímal. Hypoxie nade mnou vládla a zcela ovládala mé tělo. Cítil jsem se jako bych měl 3 promile v žíle. Zbývalo nám jen 142 posledních, ale nekonečných výškových metrů. Už mi to bylo téměř jedno. Chtěl jsem to mít za sebou, a potom spát a spát. A pak to přišlo, ale nedokázali jsme to ani moc prožívat. Ocitli jsme se na samém vrcholu vyhaslé sopky — vrcholu Kilimandžára! V pátek 2.10.2021 v 8:30 místního času jsme s Martinem alias Tvrdíkem jako první Sazeňáci stanuli na vrcholu Kili. Na střeše Afriky…

Teplota byla -10° C. Ani nemohu psát o nějaké euforii z dobytí vrcholu. Vnímal jsem to vzdáleně, jako bych tam ani nebyl. Kamarádi na tom byli trochu lépe, ale do zpěvu jim také nebylo… Na vrcholu jsme nestrávili ani půl hodiny, udělali si několik fotografií včetně jedné s vlajkou symbolizující naši cestu ze Sazené na Kili.

A už nás průvodci z bezpečnostních důvodů začli nahánět na cestu sestupu. Cesta dolů byla také náročná — sestupovali jsme prašným lávovým polem, po 500 metrovém úseku jsme byli zaprášení, jako by jsme se vyváleli v cementu. S klesající nadmořskou výškou nám začalo pomalu docházet, že jsme to dokázali! Na vrcholu jsem si slíbil, že už vylezu maximálně na Říp nebo Milešovku. S přibývajícím kyslíkem a nastupující euforii z výstupu jsem svůj slib zrusil…

Dorazili jsme zpět do tábora Kibo hut. Průvodci nám dovolili dvě hodiny spánku. Poté nás vzbudili a museli jsme sestoupit do bezpečné výšky pro lidský organismus… Šli jsme až do tábora Horombo hut ve výšce 3720 m. Umyli se ve skromné umývárně, lehce se najedli a šli okamžitě spát. Tím skončili dva nekonečné dny.

Další den ráno jsme se vzbudili s vědomím, že už nás nečeká žádná hrůza, pouze dlouhý pochod do základního tábora. Po snídani jsme vyrazili zase jednou s úsměvy na rtech. Cestou jsme potkávali plno lezců při cestě na vrchol. Nevěděli chudáci, co je čeká. My jsme se však s obrovským sebevědomím sestupovali do tábora Mandara hut. Tam jsme si dali lehký oběd, chvilku si odpočinuli, pokecali a vyrazili na poslední úsek cesty krásnou přírodou deštného pralesa. Do cíle naší cesty — výstupní brány Marangu route jsme dorazili kolem 15h. Dali jsme si v pergole pro turisty poslední jídlo, které připravili naši kuchaři. Poté jsme se přesunuli na trávník u parkoviště, kde nám naši průvodci s nosiči uspořádali rozlučkový ceremoniál. Předali jsme dohodnutou odměnu pro nosiče a průvodce. S nosiči jsme se rozloučili a přistaveným busem se přesunuli do města Moshi na hotel, kde nám průvodci předali certifikáty o výstupu. Za celý výstup a sestup jsme nachodili 102 km.

Vyzvedli jsme si naše kufry, rozloučili se s průvodci a přistaveným taxi jsme se přesunuli do města Arusha. Touto cestou jsme zjistili, že i druhá část naší cesty jistě nebude nudná. Přesunem noční Arushou s řidičem, který neví, kde se nacházíme, jsme započali druhou neméně zajímavou a chvílemi napínavou týdenní cestu po africkém venkově.

Následující týden jsme strávili v doprovodu našich dvou nových průvodců Africkou přírodou. Jeden byl opravdu profesionál, který věděl čím se živí, a díky tomu náš týden strávený v jejich péči opravdu stál za to. (Kolo u auta ale vyměnit neuměli.) Myslím, že jsme toho zažili a viděli asi mnohem víc, než bylo v plánu. Například, že hovno hoří i v Africe:

Nebo nezapomenutelnou výuku na Masajské škole:

Nejenom to, co jsme viděli přes den, ale i večerní kultura v jejich podání stála za to. Navštívili jsme mimo jiné Masajskou vesnici, školu, byli jsme v maňatě — Masajském domě. Po dvou dnech strávených s nimi v autě chlapci zjistili, že zase tak brzy ráno vyrážet nemusíme, že si rádi trošku přispíme, a začali pomalu vyzvídat, co jsme zač. Jeden večer na nás začali i trošku machrovat. Že prý kolik máme kdo manželek. Vůbec nechápali náš nudný život v Evropě… Jeden měl sedm manželek a druhý tři. Nevěřili jsme jim, takže Jindra přinesl českou slivovici.

Černouškům se kroutily i uši. Pomalu začínali blekotat už jenom černošsky, ale ze svých manželek neustoupili. Fakt nekecali!

Týden uběhl jako voda. Užili jsme si zvířat, dobrého jídla a Afriky dosytosti. Akorát mi to trošku kazila každodenní plachtařská lať na Tanzanském a Keňském nebi 😉.

DJ