Na základě článku Z. Fraňka v ročence Letectví+Kosmonautika zpracoval Michal Orlita, s laskavým svolením převzato z Orlita.net.

Na mostě stál nepohnutě člověk. Něco na něm bylo nápadného, ale nevěděl jsem co. Na sebevraha nevypadal, chlapík stál jako socha a hleděl dolů do řeky. Tak nějak vzdáleně a nepřítomně. Zavalitý, pevný, trochu zamračený — a náhle mne to osvítilo: Maigret! Takhle nějak popisuje Georges Simenon svého komisaře Maigreta! Zlehka mi přeběhl mráz po zádech — jde o zločin. (Čtu rád detektivky.) Ten člověk o tom zločinu něco ví, možná, že je zločincem on sám, ozývá se v něm svědomí a dole pod mostním obloukem je mrtvola. Pro tohle mám neomylný smysl. Došel jsem k němu, přesněji řečeno doloudal jsem se k němu, a těch posledních pár kroků jsem přemýšlel jak ho oslovit, aby mne neposlal do háje nebo tak, to víte, zločinem se nebude nikdo chlubit, musím na něj rafinovaně.

Začnu o počasí, to je takové neutrální —a pak se uvidí. Jenže jsem došel k němu a pak jsem uviděl něco sám. Takový malý odznáček s křidélky na jeho klopě. Pilotní odznak. Odznáček, který dovoluje každému, kdo se kdy držel kniplu a snažil se aby s ním éro nespadlo, aby považoval za svého bratra kohokoliv, kdo má cokoli společného s létáním nebo letadly. Tak. Je to tedy sportovní pilot? Ne, připomíná spíš vysloužilého kapču „osmnáctky“.

Ale všechno bylo náhle snazší. Natočil jsem se k němu –  nenápadně levou klopou, aby i on viděl, že mám podobný odznak; ubezpečuji, že se nechlubím, nemám čím: všichni moji učitelé létání špatně skončili — jeden odešel předčasně do důchodu s podlomeným zdravím, jiný má do smrti pocuchané nervy a po levé tváři mu běhá takový neovládnutelný tik, jiný trpí anxiózní neurózou a schovává hlavu do peřin, když slyší zavrčet eroplán — a ten čtvrtý? Ani nevím kde je mu konec, taky to s ním nedopadlo dobře. Já sám jsem při létání nikdy nevěděl kam doletím a letiště, kam jsem směřoval, se vždycky objevilo ve směru značně odlišném od toho, kde se objevit mělo. Ale nějak jsem ten odznak přece jen získal, cesty osudu jsou nevyzpytatelné . . .

Doloudal jsem se k postavě a rozhlédl se po obloze. Pak jsem se jakoby náhodou zastavil a začal zamyšleně plivat do vody. Připadalo mi to jednak nenápadné, jednak dost inteligentní a zajímavé a taky jsem nepřišel na nic lepšího. Ten zavalitý Maigret nebyl mou přítomností nijak vyveden z míry a taky jsem na něj zřejmě neudělal žádný zvláštní dojem. Prostě mě nebral na vědomí. Musel jsem začít sám, jestli jsem chtěl přijít na kloub nějaké té nejasně tušené záhadě.

Začnu o něčem, co ho bude zajímat, na co musí reagovat a pak převedu řeč jinam. Něco mi říkalo, že mrtvola zatížená kamenem je přímo tady pod tím mostním obloukem. Možná nevěrná milenka, ačkoliv — kdyby se měly všechny nevěrné milenky vraždit — to jsem rovnou zavrhl. To spíš manželka, která do nekonečna opakovala své „. . . pořád jsi na tom letišti a ani tě neužijem!“ Tato verze se zdála snesitelnější. Dovedl jsem si to dobře představit, protože jsem to znal z vlastní zkušenosti a sám jsem se někdy zabýval myšlenkou — ale počkat, to sem nepatří. Nezjišťuji přece svůj zločin, který se navíc ještě nestal!

V té chvíli mne ten zavalitý chlapík přejel pohledem. Takovým starým, moudrým a chápajícím. Neřekl ani slovo, ale zřejmě objevil odznáček s křidélky. Měl jsem náhle takový spiklenecký pocit; jestli má ten člověk na svědomí nějaký zločin a já jej objevím, vem to d’as, já to na něj neprozradím. Už kvůli tomu odznáčku. Zkrátka podle mne tento člověk nikdy žádný zločin nespáchal, o ničem neví, na nic se nepamatuje a kdyby, tak o tom nechci nic vědět.

Jestli to způsobily ty odznáčky nebo co — za chvíli jsme vedli takovou řeč jak se říká od ničeho k ničemu, ale končila u létání. „….ti staří něco uměli; když si přestavíte, že například takovýhle most podletěli jen tak pro nic, pro legraci, a přitom museli vědět, že je za to ihned přeřadí od letectva k pěchotě, jak je někdo přitom přečte, já vím, ono se to nemá obdivovat, aby to nesvádělo k napodobování, ale, mezi námi — vy to neřeknete — chlapíci to byli!“

„Představte si, když tak ten pilot potlačil, šel pořád níž, pak dal plný plyn a šel plnou rychlostí po řece — umíte si představit pod mostem ten zvukový efekt, tu ozvěnu? Musel to být hezký pocit, myslím když to měl člověk za sebou. Pak si mohl teprve rozmýšet co to provedl za pitomost a hazard a co ho za to jako čeká za flastr.

Když to dopadlo dobře, tak o tom mohl vyprávět. V opačném případě by o tom byli mohli vyprávět kamarádi a zapíjet ho s pietní a hlučnou vzpomínkou…“

Nějak nás hřálo u srdce to staré vzpomínání. Chlapík byl sympatický a svérázný a pořád trošičku tajuplný. Nevím co to v něm bylo. Pak mě napadlo, že jsem ten triumf, to pomyslné eso, které jsem měl se lstivostí profesionálního karbaníka v rukávě, ještě nevynesl . . .

„Představte si, no ne, tomu nebudete věřit. Já ani nevím jestli vám to mám říct, protože to byla taková nezodpovědnost, že by měla navždycky upadnout v zapomenutí. Představte si, že se našli dva naprostí a úplní pitomci, kteří tenhle most, ano přesně tento podletěli s větroněm! Ne, že tomu nevěříte? Bodejť by jo; s motorovým eroplánem, no, je to hazard, ale technicky to je proveditelné, přidá se plyn a šplhá se zase vzhůru, ale s větroněm? Vidíte — a přece je to pravda. Našli se takoví dva co to udělali. Proč, to dnes už nikdo neví. Je to tak dávno, že to může být pouhá legenda. Víte, něco jako myslivecká latina. Plachtaři mají podobnou, ale daleko věrohodnější. Ale, pst, mezi námi — je to pravda. Jeden z těch dvou už je v důchodu, nějaký Vosyka. Ten druhý ještě létá a asi by byl nerad, aby se o tom moc mluvilo. Ale tomu Vosykovi už to může být šuma fuk. Tak ten Vosyka… oni tenkrát nacvičovali nějaké hromadné vystoupení pro letecký den a tady byli na soustředění. To se létalo na Luňáku — jářku, to bylo éro, co? Víte, že dělalo maximálku tři sta? S tím se daly dělat kousky, no škoda ho . . . Co jsem to říkal? Tak ten Vosyka s tím druhým, tady zrovna na tom mostě co stojíme, o tom podlétávání mostů klábosili. Ne, že by se byli nějak dohodli, to ne, ale druhý den při nácviku, podrobnosti vám už neřeknu, udělali pár kotrmelců, ten most měli pořád přímo pod sebou, ten Vosyka najednou toho Luňáka začal tlačit. Měl sedm set metrů výšky a začal mířit na ten most. Z té výšky musel ten most vyhlížet jako hračka z bílé dětské stavebnice. A ten Vosyka pořád mířil na ten most a rychlost začala narůstat. Snad nemohl jinak, člověk je křehká nádoba a někdy dělá věci, které vlastně vůbec dělat nechce.

Ostatně Vosyka byl instruktor a jeden z našich nejlepších poválečných letců. To bylo pořád jenom jako, protože takový Luňák když ho roztroubíte, tak vyjede z metrové výšky do čtyř set. Jenže ten druhý fanfarón se zavěsil za toho Vosyku a mazali si to k tomu mostu oba. Ještě že se nepřidal nikdo třetí. Asi se po nich momentálně nikdo nedíval, no. Umíte si to představit? Ta řeka je tu rovná, on musel nalítávat támhle z toho směru a šel rovným letem při řece. A někde musel být moment, kdy to ten Vosyka mohl ještě zvednout, zahučet vysoko nad mostem a dělat, jako že se nic nestalo a že jen tak laškoval. Poslechněte, vy jste podle toho odznáčku taky pilot, no, nic ve zlým . . . Tamhle někde, co je ta loďka, se muselo rozhodnout, jestli se půjde přes most nebo pod most. Kousek dál musel ten Vosyka pochopit, že teď už musí. podletět a přesně se trefit. Kdyby mu selhaly o vteřinu později nervy, a ještě to chtěl zvednout, tak by se byl musel rozplácnout o most jako lívanec. To tedy nebyla legrace a nikomu bych to nepřál . . .“

„Tak to teda nebyla legrace . . .“ Ten zavalitý zvolna přikyvoval a tvářil se podivně smutně a nostalgicky. „Já bych ty chlapy, co o nich vyprávíte, nechal z fleku zavřít. Ale co víte, možná že to tenkrát byli ještě mladí a nadšení pitomci. A odsuzujete někoho za nadšení, nebo i za pitomost!“ A dodal s povzdechem: „Dyť to znáte, lidi si rozházejí rodiny, ale lítat nepřestanou. Já vám to řeknu, když tu tak se mnou ztrácíte čas a já ani nevím proč. To se muselo jít vopravdu šturcákem z těch sedmi set a vymáčknout z Luňáka ty tři stovky. Támhle odtud srovnat do směru, úplně přesně, a jít už nízko při hladině. Metr, víc ne. Ale ten most se zdálky nezdá tak velikej jako když na něm stojíte, to mi věřte. A ten Luňák sviští nad vodou a maže si to náramně rychle. A vy se musíte náramně rychle rozhodnout jestli pod most nebo přes most. A nesmí to být žádné rozhodnutí napůl, to musí být tedy buď anebo. Jak to o půl vteřiny zmeškáte — ale to je právě to lítání. Udělat v pravý okamžik to pravé. A ten most letí proti vám, náramně se zvětšuje, jako ve snu nebo v kreslené grotesce — a pak se na chviličku zatmí a pod tím mostem to tak žuchne ozvěnou a zase je světlo. Nu a pak už se ten Luňák jenom zvolna dotáhne a on to při těch třech stovkách vytáhne jako svíčka nad letiště co už tu není a co je místo něj moderní kaučukárna — a tam se přistane z docela regulérního okruhu a dělá se jako že nic. Nejtěžší snad je opravdu mít tak pevný nervy, aby si člověk nedrbnul o hladinu řeky, protože by se tlačil pod tím mostem ze strachu moc nízko nad vodu —anebo naopak ze strachu před vodou si neodřít hlavu o most. Oba tenkrát sedli na letiště co tu už není. A šklebili se na sebe jako dva spiklenci, protože si ještě neuvědomili, že jsou padouši, ničemové, vyvrhelové a zkrátka skvrny lidstva. A hlavně nevěděli, že je čeká trest. Naprosto oprávněný, to vám říkám dneska. Pod tím mostem byl rybář. A ten místo, aby ty dva proklel do horoucích pekel že mu plaší ryby, tak zavolal na letiště a gratuloval náčelníkovi, že má tak skvělé piloty, že prolétávají mosty. No a — tím to prasklo…“

Chvíli bylo ticho. Tyto podrobnosti mne ohromily. Chtěl jsem tomu zavalitému Maigretovi vyprávět něco neuvěřitelného, až neskutečného — a on to zná jak své boty! Začalo ve mně znovu klíčit podezření. Tiše, nejasně a neurčitě. Zrovna jako na samém začátku, když jsem toho chlapíka na mostě poprvé zpozoroval.

„A ten Vosyka —“ dodal jsem obezřetně „dostal tenkrát rok dištanc.“

„Jo. A ten druhý, co dodnes lítá a co ho nechcete jmenovat, tak ten taky. Oba rok. A já vám řeknu: dnes, po létech, při mým věku, soudím, že měli dostat pět let…“

Tiché podezření dostávalo stále konkrétnější podobu, ale stále ještě bylo příliš neuvěřitelné.

„Poslechněte,“ zeptal jsem se temně, „jak to všechno tak dobře víte?“

„Já jsem ten Vosyka. Jo, ten co to tady tenkrát podlít. A občas se sem vracím. Jako každej zločinec občas navštěvuju místo svýho činu . . .“

Letiště Kralupy se původně nacházelo severovýchodně města Kralupy nad Vltavou a létalo se na něm až do roku 1958, kdy muselo uvolnit místo nově budované továrně Kaučuk. Vzdálenost mezi mostem a hangárem na letišti byla 1,3 km. 

Nové letiště Sazená (LKSZ) bylo dokončeno v roce  1967. Více o historii na stránkách aeroklubu nebo http://www.vrtulnik.cz/ww2/protektorat-kralupy.htm

Ortomapa z 50. let je z  https://geoportal.gov.cz/

Pohled na místo činu v červenci 2023. Místo letiště je tam už desítky let továrna. Lávka západně mostu tam v době „činu“ nebyla, byla otevřena až v roce 1996. 

Doplnění:

Tím druhým pilotem, jehož jméno v článku není, byl Míra Staněk.

Podle vzpomínek Franty Vosyky (které si pamatuje Radko Nejdl) tehdy do toho průletu šli tři, ale ten třetí to nakonec vzdal a letěl nad. A když se tak dívám na fotku (kterou poskytla Klára), tak se ani moc nevidím…